Home > Aktuality > Rodiny dětí s PAS

Dovolte mi otevřít vám okno a umožnit nahlédnout do rodiny dětí s PAS očima poradkyně rané péče

Raná péče a rodiny dětí s autismem

Poradkyně rané péče vstupují do rodin ve chvílích největší bolesti rodičů. Rodiče právě zjistili, že se nikdy nenaplní jejich očekávání. Dostane se k nim informace, že jejich dítě je jiné, že s největší pravděpodobností nebude tak úspěšné, jak si vysnili.  Poradkyně vstupují do rodiny s pokorou k bolesti, kterou prožívají, ale současně i s nadějí, kterou vždy přinášejí. Pokud vstupujeme do rodiny dětí, jejichž vývoj je ovlivněn autismem, jsou zranění ještě hlubší. V těchto případech bolest působí nejen obava o budoucnost dětí, ale i ztráta mateřského sebevědomí. Maminky vždy sdělují obrovská zranění právě proto, že nejen široké okolí, ale i prarodiče, často i otcové dětí jim kladou za vinu, že dítě zanedbávají. Na dítěti s autismem není jejich jinakost vidět. Projevy jejich chování jsou však tak nepřehlédnutelné, že maminky jsou osočovány celým okolím za špatnou péči, výchovu, rozmazlování, za osobní lenost a neochotu s dítěte něco dělat.

Osobně se skláním před každou maminkou, která svou lásku dává dítěti s postižením. Před maminkami dětí s autismem však smekám dvojnásobně. Každodenně svádějí boj nejen se specifickými potřebami dítěte, samy se sebou, ale zejména boj o své dítě se širokým okolím.  Kolik sil jim bere boj s větrnými mlýny proti předsudkům lidí kolem nich si jen zdánlivě dokáži představit.  Má zkušenost z 20tileté praxe mi však dává naději, že každá z nich dokáže s podporou spřízněných osob, najít svou vlastní cestu životem.  Vždy si však vzpomenu na slova jedné z maminek. Nikdy bych své dítě nevyměnila. I když bylo vše jinak, než jsem si představovala. Mé dítě mne však naučilo tolik důležitých věcí, které bych nikdy nepoznala. Jen jednu jedinou věc bych chtěla změnit – abych nemusela za svého syna svádět ten nepřetržitý boj s okolím, úřady a někdy snad i s celým světem.

Dnes mám za všechny tyto maminky naději. Vnímám skutečnost, že se již mnozí z nás dívají na tyto lidi jako na výjimečné osoby a za jejich specifickými projevy nevidí vždy agresivitu, nevychovanost a necitlivost. Naopak jsou ochotni se zastavit a přemýšlet o tom, jak upravit svět kolem nich tak, aby mu lidé s autismem rozuměli a cítili se v něm bezpečně.  Potom snad budou moci rodiče dětí s autismem přijímat sdělení o jinakosti svých dětí lehčeji. Vždyť pro matku nakonec není podstatný úspěch dítěte, ale jeho štěstí.

 

                                                                                                       Božena Mikulíková, poradce rané péče